Setkání s čokoládovým rájem v Praze

Vloni na konci listopadu jsem byl celý týden na veletrhu v Praze. Každodenní rutinně nudné povinnosti a večerní dohánění chybějícího oběda v holešovických restauracích. Následná nutná, ráno však vždy proklínaná lobotomie provedená několika Plzněmi tak, aby člověk zapomenul na realitu veletržního týdne. Jedním slovem hnus.
V poslední den veletrhu - byla to sobota mi mé dvě kolegyně připomenuly, že každoročně nakupujeme pro děti sladkosti k blížícímu se mikuláši a tak jsem je zavezl autem do nejbližšího Alberta a pomohl s nákupem povinných maličkostí, které děti od fousatého muže s berlou očekávají. Během nákupu si povídaly o jakési francouzské restauraci, kde se údajně dobře snídá a jejíž reklama přišla e-mailem těsně před odjezdem na veletrh na firemní adresu.
Já považuji tyhle reklamy za spam, tak jsem nevěděl, která bije, ale z důvodu deprese z posledního dne jsem si řekl že jakákoliv změna bude lepší než návrat na výstaviště a bylo rozhodnuto. Pomyslel jsem si, že na veletržním stánku nás je celkem docela dost a tak tam hodinu určitě nebudeme chybět.
Po pohodovém průjezdu Prahou nás GPS navigace vedla do lokality Italské ulice a netrvalo ani 10 min a stáli jsme před 3 výlohami domu č. 212/5 a na dveřích stálo Nadine a Jean-Francois Musso PATISSIER - CHOCOLATIER - SALON DE THE.
Na první pohled nám bylo jasné, že nejedeme do žádné tuctové restaurace, ale spíše do cukrárny. Zvláště poté co jsme vešli dovnitř a okouzleně se rozhlédli po secesně moderní kombinaci interiéru v celé místnosti se spoustou stolečků a dlouhatánskou linií nádherně nazdobených chladících vitrín se zákusky. Zde je ovšem nutno slovu zákusek dát trochu jiný rozměr, než je většina smrtelníků zvyklá. Nebyly tam kopce, hromady ba ani vyrovnané řady prefabrikovaných sladkostí, které se v běžných cukrárnách podávají. Byly tam na stříbrných a bělostně porcelánových mísách miniaturní cukrářská umělecká díla zhotovená zcela jistě rukama nadaného umělce.
Zvláště když se za pultem otevřely dveře a z nich vyšel majitel v kuchařském rondonu, s vysokou čepicí a s obřadnou chůzí nesl na tácu asi 6 ks dalších kousků pro potěchu oka a mlsného jazyka. Neodolal jsem jednomu dortíku s nádhernou lesklou plochou, která vypadala jako koncertní křídlo v pražské filharmonii. A co teprve směs různých konzistencí, barev a chutí, které mne vedly k jádru tohoto skvostu. Nádhera! K ní výborná káva a nakonec jsem neodolal ani čerstvému croisantu s hruškovou náplní, posypanému plátky pražených mandliček.
Po prvním soustu jsem věděl, že jsme si dnes vybrali dobře. Kolegyně si každá daly něco jiného a po vzájemném ochutnání jsme seznali, že nemá smysl hodnotit co je lepší, když výborné je vše.
Jakmile jsem dojedl, všiml jsem si menší místnosti s inverzně provedenou malbou stejného dekoru. Po stranách byly nízké vitríny zakryté plochým sklem a pod ním byly v úhledných šicích seřazeny kostičky, kuličky, šištičky ze všech možných druhů čokolády a kandovaného a želírovaného ovoce. Objevil jsem třináctou komnatu!
Připadal jsem si jako v Jiříkově vidění a v duchu hádal chutě a náplně všeho co se mi prostíralo před zrakem. Na vitrínách jsem si všiml vkusných papírový krabiček v různé velkosti provedené ze zlato hnědého papíru, které se vybízely k naplnění dle své fantazie. Protože jsem byl už týden od mé ženy, která měla celou dobu na starost domácnost a dvě děti, bylo mi jasné, že bez dárku odsud nepojedu. Drobná paní, která se náhle objevila, se ke mně mile měla a s francouzským akcentem na sebe prozradila příslušnost k místu. Byla to paní Nadine. Doplnila svojí přítomností a aurou optimismu ten prostor chutí o další vjem a to lidskou vstřícnost.
Po příjezdu domů jsem se snažil tento vjem popsat mojí ženě a podařilo se mi to s každým jedním čokoládovým skvostem, který byl v půlkilové krabičce zabalený. Tolik superlativ a obdivných vzdechů jsem na žádnou krmi z Veroničiných úst ještě neslyšel.

Pře pár dny jsem do Prahy opět zavítal a v kalendáři bylo zrovna Veroniky. Vím, že i kdyby čert na koze jezdil a Praha měla na všech silnicích dopravní stupeň šest, tak do Italské ulice jsem se dostat prostě musel. Očekávání, které jsem měl bylo opět naplněno, navíc jsem spolu s natáčejícími filmaři zastihl pana Musso opět v čepici a v kuchařském obleku. Tento mistr mi navíc samozřejmě nabídl čokoládový bonbon z tácu jež nesl k z výrobny. Prostě zázraky se dějí a pokud chcete jeden zažít na vlastní kůži, udělejte si čas a zavítejte do Prahy do cukrárny k Mussovým.
Fotografovat se uvnitř nesmí a tak jsem si přiložené obrázky půjčil z jejich webu http://www.musso-praha.com/.

Snad se za to na mně nebudou zlobit.